Rozhledník
RSS Feed
Klikněte pro zvětšení obrázku.
Publikováno: So 24.09.2022
Region: Trutnovsko
Vrchlabský Filip Vedral je aktivním hokejistou, ale tituly získává v petanque
Po dvou pétanqových fotbalistech z Vrchlabí se nám dnes pro změnu představuje pétanqový hokejista Filip Vedral. Jak již jsem zmiňoval v předešlých rozhovorech, Vrchlabí prostě sportem žije. Filip je registrován v ČAPEK od roku 2015, podobně jako Michal Zdobinský ml. a Jakub Srnský. K dnešnímu dni startoval celkem na 95 turnajích z termínového kalendáře. Nepřekvapí, že nejvíc turnajů má na svém kontě za letošní a loňský rok. V současnosti ho registrujeme na 34. místě žebříčku a je velký předpoklad, že bude stoupat ještě mnohem výš. Z chlapeckého reprezentačního týmu je Filip nejzkušenějším hráčem. Zkušenosti nasbíral na mnoha turnajích juniorských, seniorských i těch v zahraničí. Filip je držitelem pěti mistrovských titulů. V letech 2018,2019,2020 a 2022 byl členem mistrovského juniorského týmu a v roce 2020 přispěl svým dílem i k zisku klubového mistra ČR. Mnoho zkušeností načerpal zejména v reprezentačním a klubovém dresu na mezinárodních akcích. Filip se zúčastnil jednoho ME juniorů, tří MS juniorů a jednou startoval na Eurocupu, tedy ME klubů. Myslím, že lepšího lídra si náš chlapecký juniorský reprezentační tým nemohl přát. K rozhovoru si ho přizval Ivo Michálek z Brna.
1. Filipe, jak ses dostal k pétanque? Komu nejvíc vděčíš za to, že hraješ, jsi v reprezentaci a co se ti na pétanque nejvíc líbí?
K pétanque jsem se nedostal náhodou. Rodiče jsou dlouholetými členy našeho klubu a pétanque hrají už nějakou řádku let. Jednoho (určitě) krásného dne mě přivedli na trénink za Sklípek ve Vrchlabí. (Teď si říkám, že je to jeden z nejdůležitějších dnů v mém životě.) Trénink byl pod vedením Dana Bílka s Martinem Bartošem, kterým tímto moc děkuji za vše, co pro mě a mojí pétanque kariéru udělali. Při tréninku se mi pétanque tak zalíbil, že jsem ho začal hrát pravidelně, zlepšoval jsem se a po 4 letech se ukázaly výsledky. Ve 12 letech jsem se poprvé probojoval do české reprezentace, ve které jsem bez přestávky (krom covidové) doteď. Na pétanque miluji asi hlavně tu komunitu, která je nenahraditelná a kterou jsem v životě nikde jinde neměl. Další věcí, proč mě pétanque tak naplňuje je i to, že si nemusím plánovat léto, kdy nehraji hokej, protože mám právě pétanque. Sice je pro mě jaro a podzim náročné, když musím skloubit oba sporty, ale zatím to zvládám, takže jsem nad míru spokojený.
2. Kterého zápasu a svého výkonu si dosud nejvíc ceníš? Na který zápas rád vzpomínáš a proč?
· Těch velkých zápasů mám v hlavě mnoho. Vojtou a Martinem zmiňovaný zápas ve Španělsku na centr kurtu proti domácím, 4 vyhrané finále MČR juniorů, mnoho prohraných důležitých soubojů ve vyřazovacích částí soutěží ve vyrážení (nejen na juniorech) a mnoho zápasů na šampionátech. Každá výhra i prohra mě někam posune a dokážu se z ní poučit. Ale zápas, kterého si nejvíc cením? Řekl bych, že to byl zápas ve Francii na EuroCupu v prosinci minulého roku. Hráli jsme poslední duel v základní skupině proti silnému týmu z Nizozemí. Já jsem byl jediný, kdo nás zachránil od potupné prohry 31:0. Dokázal jsem vyhrát jedničky v hrozně dlouhém a složitém zápase. Hrál jsem proti hráči jménem Wietse Van Keulen. Jsem si jistý, že začátečník to určitě nebyl . Celý zápas jsme se přetahovali, ale měl jsem navrch. Za stavu 12:10 jsem udělal velkou chybu, kdy jsem pořádně nezablokoval cestu, Wietse měl tedy poměrně jednoduchou cestu k zavření, jenže pouze o 2 milimetry měl dvojku. V posledním náhoze jsem měl tedy výhodu poslední koule. On dal poměrně špatný plas, mně se ho povedlo třikrát překonat, ale on měl pouze 2 střelecké koule, které mu nestačily na dotažení zápasu do vítězného konce. Hned po mé odhozené kouli ve mně vypukly velké emoce. Byl jsem na sebe strašně hrdý. Hlavně, že jsem to ustál s nervozitou, která byla pořádná. Navíc to byl vůbec poslední zápas a koukalo na mě nemálo lidí.
3. Kdo je tvůj nejoblíbenější spoluhráč a s kým by sis rád někdy zahrál?
Tak to je pro mě hrozně těžká otázka. Nedá se říct jedno jméno, ale kdybych měl vybrat pro mě nejlepší spoluhráče, řeknu jednoznačně Vojta Bílek, Michal Zdobinský, Karolína Zdobinská a stávající juniorská reprezentace (Kuba Lukeš, Kuba Srnský a Dan Geisler). S nimi je to vždy pohodový turnaj, který si užiji a občas se povede i nějaký pořádný úspěch, na který i po nějaké době zavzpomínám. A otázka, s kým bych si rád zahrál, není o moc snazší. S několika hráči, se kterými jsem si chtěl zahrát už jsem tu čest měl, ale přece tam uvnitř sám sebe mám mnoho přání. Řeknu ale dvě jména, které mě opravdu lákají. Nejsou jimi nikdo jiný než Ivo Michálek a Péťa Vavrovič mladší. Ze zahraničí bych asi zmínil Caroline Bourriaud, kterou obdivuju už mnoho let a monackého espoirského reprezentanta Enza Peréze.
4. Kdyby sis mohl vybrat i napříč časem, kým bys chtěl být?
Nikdy jsem nad tímhle nepřemýšlel, ale takhle z hlavy se mi asi vybaví Dwayne Johnson. Strašně ho obdivuji. To, jak žije, jak vypadá... A jeho herecké výkony úplně zbožňuji. Viděl jsem většinu filmů, ve kterých byl a prostě miluju ho. Chtěl bych být asi jím. Ale to je jen fantazie. Dá se říct, že jsem spokojený s tím, co mi život nadělil a těším se, co pro mě má ještě připravené. Jsem rád tím, kým jsem. Neměnil bych to.
5. Jaká je tvoje nejoblíbenější filmová postava?
Jelikož jsem milovníkem filmové série Rychle a Zběsile, řeknu Luke Hobbs, kterého hraje právě můj milovaný Dwayne Johnson.
6. Na čem si nejvíc pochutnáš a jaká je tvoje oblíbená muzika?
Pochutnám si nejvíc na české kuchyni, ale nedám dopustit na jedno konkrétní jídlo. Je to Krakonošův oheň. Pro ty co neví, je to vepřové maso v cibulovo-smetanové omáčce podávané nejlépe s bramboráčky, či hranolkami. Ohledně hudby, nejradši asi poslouchám POP, Rock a Rap.
7. Co právě studuješ a čím bys chtěl být?
Studuji Střední Průmyslovou Školu v Jičíně, obor Informační technologie. Abych se přiznal, nevím, čím budu a nemám zatím ani plán, čím bych chtěl být. Uvidím, co mi život nabídne a jakou cestu si vyberu. Ale jednu alternativu mám. Od mala hraji hokej. Samozřejmě, že bych ho chtěl hrát na co nejvyšší úrovni, ale nevěřím tomu, že mě to bude živit. Ovšem před dvěma roky jsem absolvoval školení rozhodčích. Od té doby pískám mládežnické soutěže po celém Královehradeckém kraji. Aby toho nebylo málo, dostal jsem letos nabídku od mateřského klubu HC Vrchlabí, stát se redaktorem klubu. Dělání rozhovorů, psaní článků, představování týmů před zápasy, pozápasové hodnocení, … Je to pro mě zajímavá zkušenost, která mi v životě nebude k zahození.
Vybrali jsme pro Vás
