Rozhledník
RSS Feed
Klikněte pro zvětšení obrázku.
Publikováno: Ne 29.08.2021
Region: Trutnovsko
Botanická zahrada horských květin u Martinovy boudy – myšlenka pozoruhodná, přesto téměř zapomenutá. Snad proto, že bohulibý záměr zřídit vysoko v horách naučnou zahradu s horskými rostlinami vlastně nikdy nebyl dotažen do konce a že život – byť ještě dvakrát kříšené – zahrádky, zřízené v horní části Martinova dolu, byl velmi krátký. A to přesto, že nad jejím vznikem a údržbou bděly tak význačné osobnosti, jakými bezesporu byli Jan hrabě Harrach a řídící Jan Buchar.
Zaniklou zajímavost krátce připomněl Aleš Suk v č. 8/2010, povědomost o ní oživil pozoruhodný článek Jaromíra Tlustého z K+JH č. 4/2015. Mohli jste se v něm dozvědět, co zřízení zahrádky předcházelo, jaké těžkosti provázely její budování v letech 1906–7 i následnou údržbu a také jak neblaze se na její existenci podepsalo vypuknutí první světové války. Poslední pokus o obnovu zahrady podnikli botanici Karel Kavina a Antonín Kašpar v letech 1929–30, pak už jakékoliv písemné stopy o záměru končí v letech Velké hospodářské krize, kdy všichni měli jiné starosti než pěstovat lomikameny a oměje... V poznámce na samém konci článku Zaniklá zahrada horských květin jsme přislíbili, že se na místo samé vypravíme a přineseme zprávu o jeho aktuálním stavu. Tak také činíme.
Výprava do minulosti
Zbylo vůbec něco po oné zahrádce? Tato otázka má vlastně dvě roviny: za prvé co zbylo z terénních úprav a za druhé kolik rostlin z Bucharových/Kavinových výsadeb na místě ještě přežívá – jestli vůbec nějaké? Na stráň na úbočí Vysokého kola a do zářezu Dvorského potoka jihozápadně od Martinovy boudy, kde se zahrádka nacházela, jsme podnikli hned tři výpravy. První už v polovině května – ta byla zaměřena na nalezení chodníků a záhonů, další dvě – převážně botanické – v první půlce července.
Výpravu za pěšinami bylo nejvhodnější provést krátce poté, co sešel sníh a ještě nenarostla vegetace. Z leteckých snímků jsme již věděli, že stopy po terénních úpravách jsou i více než sto let po založení zahrady do jisté míry viditelné. To je ostatně naznačeno již v prvním článku na obrázku – ortofotografii, zobrazujícím rekonstrukci půdorysu Bucharovy botanické zahrádky. Po zimě slehlá tráva třtina dobře modelovala terén, a tak jsme si to, co naznačovaly letecké snímky, mohli s kolegou Baštou ověřit v reálu. Ano, cestičky tam opravdu dodnes jsou! Převážně vrstevnicové, resp. mírně do údolí klesající chodníky se vcelku zřetelně rýsují terasovitě nad sebou na svahu naproti Martinově boudě, pěšinu (nebo dvě paralelní?) lze vysledovat i na levém břehu Dvorského potoka. U vstupu do zahrádky směrem od Martinovky situaci trochu znepřehledňuje překopání terénu při pokládání kameninových trubek pro odpadní vody z boudy, někde už na pěšinách stačily vyrůst smrky, v silně podmáčených partiích zářezy cestiček zarovnávají polštáře živé i odumřelé hmoty rašeliníků, dalších mechů a travin. Nejzřetelnější a k zubu času nejodolnější stavbou je mostek, v dolní části zahrádky překonávající hluboce zaříznuté koryto potoka. Samotná dřevěná mostovka dávno spadla, ale po obou stranách zářezu stále stojí kamenné zídky – krajní opěry mostu. V horní části musel být přechod přes strouhu také, ale tam vzhledem ke konfiguraci terénu stačil můstek zcela jednoduchý. Rovnou přiznáme, že místo, kde stál dřevěný altán, se nám s jistotou najít nepodařilo – máme však důvodné podezření na jednu výraznou kruhovitou prohlubeň, dnes silně zamokřenou, zaplněnou rašelinnou vegetací (a pak ještě na druhou, sušší, v sousedství). Chybí však byť jen stopy po kamenech, kterými byla podle dochované fotografie základna altánku obložena. Nedaleko těchto míst jsme našli zbytky asfaltové lepenky – stejně jako altán ale mohla krýt i střechu loveckého posedu, pro který by tu bylo vhodné místo...
Rostliny Bucharovy zahrádky
Jaromír Tlustý v dubnu uvedl velké množství objevných informací a z hlediska historie založení i následných obnov zahrádky zjistil snad vše, co se z dobového tisku a dalších dokumentů načerpat dalo. Chybí jen bližší informace o rostlinných druzích, které na záhonky zahrady horských květin pan Buchar (zřejmě spolu s pomocníky z řad lesního personálu) nasázel. S panem Tlustým jsme se dohodli, že botaniku necháme až na léto, kdy budeme moci historické soupisy rostlin do zahrádky vysázených rovnou porovnat se současným stavem lokality.
Neodpustím si na počátku poznámku k vhodnosti výběru místa pro botanickou zahrádku: upřímně řečeno, z pohledu botanika není právě nejlepší. Pan řídící učitel Buchar jistě měl při vybírání lokality do jisté míry svázané ruce. Zahrádka musela vzniknout na pozemku patřícím Harrachům (hrabě Jan byl hlavním mecenášem projektu a umístění zahrady v roce 1906 schvaloval), musela také být poblíž frekventované turistické cesty a nejlépe i u horské boudy, aby byla snadno dostupná turistům a plnila tak svůj hlavní – tedy naučný – účel. Pan Buchar byl vzdělaný člověk se širokým rozhledem, ve své době možná největší znalec vlastivědy Krkonoš, pořádal i přednášky o horské přírodě, ale přese všechno výše řečené, botanik to nebyl. Geologický podklad u Martinovy boudy tvoří žula, mnohým z pěstovaných rostlin neposkytující dostatek živin pro dlouhodobější přežití. Nevystupuje však přímo na povrch (skála by se do zahrádky docela hodila), jsou tu jen svahové zvětraliny s mělkou půdou, na horním severovýchodním konci přecházející až do polozazemněného kamenného moře. Velká část hlavní plochy nad pravým břehem potoka pak je značně podmáčená, se svahovými prameništi. Tedy dobrá příležitost představit vlhkomilné, prameništní a rašeliništní rostliny (v soupisu je uvedena např. lepnice alpínská, kropenáč vytrvalý nebo violka dvoukvětá), u strouhy rostliny břehů potoků (mléčivec, havez). Pro mnohé další se však vhodné místečko hledalo jen s obtížemi.
Z terénních obhlídek vyplývá, že kolem některých terásek se záhony byly vykopány odvodňovací stružky, aby vznikly přijatelné podmínky pro suchomilnější rostliny. Odvodnění však fungovalo jen krátkodobě, dnes jsou ona místa zase zamokřená. U vápnomilných (přesněji bazifilních) rostlin, jako jsou lomikámen vstřícnolistý, hvozdík pyšný nebo kapradinka sleziník zelený, si skoro neumím představit, kde byly pěstovány a jak dlouho asi na záhonech přežívaly. Pan Buchar ještě také nemohl vědět, že třeba orchidej vemeníček zelený nebo kapraďorost vratička měsíční jsou rostliny závislé na soužití s houbou (mykorhiza) a že po přesazení jen stěží déle vydrží.
Rostliny byly sázeny do záhonů vždy ve skupinách po více exemplářích. Tak to uvádí ve svém článku v časopisu Česká flora z r. 1907 Hynek F. Páv: „Skupinky tyto obsahují vždy jeden druh rostliny, opatřeny dosti správným pojmenováním, jak jsem v rychlosti si zaznamenal.“ Po delším výčtu latinských jmen viděných rostlin pak ještě zajímavě poznamenává: „Nemohu tvrditi, že bych zapsal vše … poněvadž pro vysoké traviny jsem mohl některou skupinku přehlédnouti, některá /místa?/ byla holá a jméno nečitelné, takže jest přípustno, že jest tam počet větší. Celá věc jest ještě v počátcích, ale jak mně páni lesníci sdělili, bude se stále pokračovati.“
Problematická volba
Otázkou také je, proč bylo vybráno tak špatně dostupné místo, znesnadňující (a vzhledem ke klimatickým poměrům často až znemožňující) pravidelnou údržbu zahrádky. Kdyby byla zřízena na Mísečkách, na Rezku, v Bedřichově či jinde na Harrachově panství v o něco nižší poloze, většina horských rostlin by tam rostla bez problémů také a údržba by byla mnohem, mnohem jednodušší. S výběrem místa s tak značnou nadmořskou výškou by mohl souviset – kromě snahy ukazovat rostliny na frekventované horské trase – předem proklamovaný záměr v zahrádce ukazovat a pak v Krkonoších zdomácnit některé cizí druhy původem z Alp nebo Skandinávie. Buchar jim chtěl zřejmě zajistit podmínky co nejbližší původní domovině – drsné hory. K výsadbám nepůvodních rostlin nakonec nedošlo – z dnešního ochranářského pohledu musíme samozřejmě říci naštěstí nedošlo. Jedinou výjimkou jsou v soupisech uvedené nízké dřeviny rojovník bahenní a bříza trpasličí – oba nekrkonošské keře mohly pocházet ze sousedních Jizerských hor, které Buchar dobře znal a byly pro něj dopravně dostupné.
Víc než po století
Konečně se dostáváme k odpovědi na kardinální otázku, totiž zda v bývalé zahrádce do dnešních dní zbylo něco ze zeleného osazenstva? Mohlo se něco zachovat po uplynutí víc než století od prvních výsadeb v roce 1907? To jsme si říkali spolu s botaniky ze Správy KRNAP Josefem a Ludmilou Harčarikovými, když jsme se letos 8. července blížili k Martinově boudě. Nebyli jsme první, kteří se po zbytcích Bucharových výsadeb rozhlíželi – co víme, tak před lety tu pátrala o generaci zkušenější botanička Jitka Zahradníková, také kolega Jan Štursa tu před řadou desetiletí botanizoval. My jsme ale byli první, kdo relativně přesně věděl, kde se pro krkonošské kytičkáře velmi zajímavé místo nacházelo. Řeknu rovnou, že jsme se předem shodli na tom, že žádný velký objev čekat nemůžeme. A také se nekonal – ale i to je poctivý výsledek. Prošli jsme terén (s důrazem na botanicky nejpestřejší střední a horní část stráně na pravém břehu Dvorského potoka) a pořídili soupis zastižených druhů vyšších rostlin. Bylo jich 65 a netvrdíme, že náš seznam je vyčerpávající – hlavně levobřežní část plochy jsme prošli jen zběžně. O týden později lokalitu navštívila botanicko-historická skupina v čele s J. Tlustým a botanik Jan Štursa k seznamu přidal další tři druhy. Jejich komentář uzavře letošní velké redakční téma v příštím čísle.
Pozornost jsme věnovali především zarovnaným ploškám poblíž zbytků cest, které kdysi mohly být záhony s výsadbami. Nenalezli jsme žádnou rostlinu, která by vyloženě „neseděla“ do zdejších biotopů. Jeřáb sudetský, břízu trpasličí, rozchodnici růžovou, stračku vyvýšenou nebo prorostlík dlouholistý, u nichž bychom se zařazením mezi Bucharem vysazené a pěstované druhy rozhodně neváhali, jsme bohužel nenašli. Některé rostliny (hlavně z pramenišť), které také byly uvedeny na seznamech druhů v zahrádce pěstovaných, jistě na lokalitě rostly i před příchodem pana Buchara a zůstaly tu i po něm. Potěšil nás velmi hojný výskyt rosnatky okrouhlolisté (ta je však na prameništích této části Sedmidolí obecně rozšířená), početné arniky u severozápadního rohu zahrádky nebo vždy dekorativní prstnatce Fuchsovy chladnomilné. S jistým podezřením jsme se dívali (vzhledem ke stanovišti) na skupinky věsenky nachové a vrance jedlového – ale stejně dobře tu tyto rostliny mohly vyrůst samy.
Ale snad jsme v onom trochu detektivním pátrání přece jenom ve dvou případech uspěli. Na jedné z dosud ještě zřetelných terásek – záhonů se za náletovým smrčkem krčila jediná rostlina oměje šalamounku. Místo jí příliš nesvědčilo, ale přežívala – možná 108 nebo 85 let. Další exempláře oměje rostly až u stružky na jižním okraji plochy, možná už „za plotem“, byly mnohem vitálnější, prostě domácí. Shodli jsme se na tom, že druhým – a ještě „jistějším“ – očitým svědkem či vlastně aktérem vzniku a fungování Bucharovy botanické zahrádky je jediný keř borovice kosodřeviny, která na předpokládané ploše zahrádky roste. Nachází se těsně nad jednou z hlavních pěšin a na místě dnes tak vlhkém, že přirozený výskyt kleče tu není pravděpodobný. Také tento keř evidentně živoří, přežívá, přirůstá velmi pomalu. Ale nevzdává to, jako by chtěl zůstat jedinou živou památkou na značně sysifovskou snahu páně Buchara, založit právě na tomto – pro botanickou zahradu velmi diskutabilním místě – Krkonošskou květnici, jak sám zahrádku nazýval. Všechny ostatní na záhonech vysazené rostliny vyhynuly (následkem nevhodných stanovištních podmínek, vytlačením konkurenčně silnějšími místními druhy, spasením zvěří poté, co padl plot) nebo nerozeznatelně splynuly s okolní vegetací (ty, které sem přirozeně patří).
Každopádně jsme se opět přesvědčili o známé pravdě, že horská příroda (není-li pod systematickým nátlakem člověka a má-li dost času) si poradí s většinou zásahů do jejího chodu a běh svého drsného, ale svobodného života vrátí do osvědčených kolejí. Jsme rádi, že se naší redakci především díky badatelskému úsilí pana Tlustého povedlo obnovit téměř zapomenuté povědomí o zajímavé epizodě z historie krkonošské turistiky a botaniky. A opět se musíme podivovat tomu, co všechno stíhal (ale upřímně řečeno, zase tak úplně nestihl) Jan Buchar, pan řídící dolnoštěpanický.
(za spolupráci děkující Ludmile a Josefu Harčarikovým)
Autor/autoři: Jiří Dvořák
Číslo: Krkonoše 8/2015
Strana: 20 - 22
Vybrali jsme pro Vás
