Krkonosskerozhledy.cz

O nás Média Fotogalerie Kontakt
 

Volný čas

RSS Feed

Filtry - zde klikněte pro jejich nastavení

Jít zpět

Jít zpět

Skály ledovcových karů

Skály ledovcových karů

Klikněte pro zvětšení obrázku.

Region: Jablonecko, Semilsko, Trutnovsko

Skály ledovcových karů - Krkonoše

Součástí horské tundry jsou i ledovcové kary, nebo přinejmenším jejich horní části, vystupující nad alpinskou hranici lesa. Ve svazích karů vystupují také početné skalní výchozy nebo přímo více či méně samostatné tvary, které jsou hlavně výsledkem ledovcové eroze (v případě Krkonoš vesměs ledovců až posledního, würmského zalednění), ale na jejich dnešní podobě se v různé míře podílejí i procesy poledové doby (tzv. holocénu).

Jedná se hlavně o mrazové zvětrávání, které na silně zvlhčovaných skalách karů může být i překvapivě intenzívní, vyvolává rozvolňování a trhání skal s následným gravitačním posunováním až řícením bloků. To může mít podobu individuální, ale častěji celých skupin balvanů s větším objemem. Takový proces se označuje jako skalní řícení. V menší míře se na formování skalních výchozů v karech podílejí i zemní a sněhové laviny, které také dokáží svou energií vytrhávat bloky horniny. A samozřejmě se zde připojuje svým podílem i biologické zvětrávání, kdy kořenové systémy kleče i nízkých stromů rozrušují horninu podél puklin.

Vzhledem ke strmým svahům karů však většina zdejších skal vytváří jen jednostranné stěny a terasové stupně. Tím postrádají samostatnost a izolovanost známou u jiných typů skal, a proto jsou také jen málokdy i názvoslovně označené, anebo jejich názvy kolují jen v omezeném okruhu horolezců.

Pro tyto skály, zvláště pro směrování jednotlivých přímočarých úseků stěn zářezů a průrev, které je člení, popř. oddělují, je příznačná vazba na tektonické směry, konkrétně na dominanci příčných (Q), ale i podélných svislých puklin Q. Dokonale patrné je to zvláště u žuly, ale bohužel pouze na leteckých snímcích. Při pohybu v terénu, kde je obvykle nelze pozorovat jako celek, a navíc přistupuje i krycí role vegetace, to vidět až na výjimky není.

Nejdokonalejší příklady na naší straně najdeme v závěru Labského dolu, a to jak na skalách Velké a Malé Labské rokle pod Labským vodopádem, tak zvláště na jižněji položených skalách, které ze dvou nebo dokonce tří stran vystupují z fronty skalních stěn. Od severu jsou to Ambrožova vyhlídka, Pančavská skála vedle Pančavského vodopádu (ta navíc tvoří nejdokonalejší ukázku kvádrové odlučnosti žuly v celých českých Krkonoších) a nejvyšší z nich Krakonošova hlava v blízkosti Harrachovy jámy.

Nedaleké Kotelní jámy se nacházejí z větší části již na podloží krystalických břidlic (zvláště svorů), které jsou svými vlastnostmi méně příznivé pro vznik osobitějších skalních tvarů v karech. Nachází se tu pouze jediný, a to Kotelský hřebínek, spadající spádnicově svahem a oddělující Velkou a Malou Kotelní jámu. Na rozdíl od žul, kde je nejčastěji určujícím faktorem vzniku a podoby skal žulová tektonika, zde se jedná o tzv. strukturní příčinu, tj. závislost na odlišné tvrdosti a odolnosti různých hornin. V tomto případě jsou to vložky kvarcitů, které odolávají erozi podstatně více než okolní svory, a proto vytvářejí vystupující partie reliéfu a v místech intenzivní eroze i skalní útvary. Nejvyšší skalní stěny Kotelského hřebínku spadají směrem do Velké Kotelní jámy.

Ve východních Krkonoších je obdobná situace hlavně v Úpské jámě. V její žulové části se však negativně projevuje intenzivnější a vícesměrné rozpukání zdejší žuly, a proto zde nejsou tak dokonalé skalní útvary jako v Labských jamách, kde dokonalá kvádrovitá odlučnost přispívá k osobitosti skalních útvarů. Proto jsou pro Studniční a Úpskou stěnu příznačné spíše jen skalnaté svahy než skutečné skály. Výraznější, ale přesto jen jednostranné skalní stěny jsou v Úpské rokli pod Horním Úpským vodopádem a ve Žlabu Úpičky pod bývalou Obří boudou, ale žádný z nich není natolik významný, aby měl samostatný pomístní název. Ale i zde můžeme na leteckém snímku vidět totéž co u Labského dolu, tj. že směrování skalních stěn je závislé na žulové tektonice.

Jižní ohraničení Úpské jámy tvoří skalnatý Čertův hřebínek (1 418 m), který je strukturním tvarem podobně jako výše uvedený Kotelský hřebínek, a je tvořený tvrdými vložkami kvarcitů. Na rozdíl od lokálnějšího výskytu kvarcitů v Kotelních jamách však zde vytvářejí větší reliéfový tvar, který svým průběhem sleduje tzv. kontaktní dvůr. Ten provází rozhraní žulového plutonu a krkonošského krystalinika. Vznikl již v prvohorách (paleogénu) a představuje jeden z nejvýznamnějších stavebních prvků Krkonoš, který zásadním způsobem ovlivnil také další vývoj a podobu celého pohoří. Čertův hřebínek je jednou z jeho částí.

Skály ledovcových karů se však uplatňují i na polské straně pohoří. Nejvýraznější je to zvláště u Sněžných jam, které jsou vůbec nejskalnatějšími kary celých Krkonoš, s nejvyššími a místy i svislými stěnami (méně také v karech Rybníků). Důvod, proč právě zde vznikly tak mimořádně skalnaté stěny spočívá ve vlastnostech zdejší žuly. Na rozdíl od dominantně horizontálně rozpukané Krakonošovy kazatelny, položené jen nepatrně výše nad nimi, je zdejší žula velmi hustě rozpukaná vertikálními puklinami směru Q i S. Jejich vzájemná kombinace umožnila mimořádně rychlý postup mrazového zvětrávání, ale i erozi vodou stékající z plošiny nad karem. Tyto procesy rozčlenily karové stěny do podoby hřebínkovitých až deskovitých skal, připomínajících krátké skalní zdi. V jejich stěnách jsou patrné i různě velké „hladké“ partie, vzniklé postupem eroze podél puklinových ploch a jejich obnažením. Nejrozsáhlejší skalní formou je tu hřebínek Grzęda (v češtině to znamená hřad) oddělující obě jámy a sledující tvrdší partii žuly. Několik dílčích, ale velmi výrazných skalních hřebínků, které jsou natolik izolované, že si vysloužily i samostatné označení (Turnia Popiela, Ząb Rekina, Suche Baszty, Maly Ganek aj.) člení zvláště stěny Velké Sněžné jámy. Jsou vzájemně oddělené skalními žlaby a zářezy, které také nesou samostatná jména, a jsou v nich velmi dobře patrné projevy subrecentně-recentní vodní eroze v podobě koryt přívalových vod, podobných murovým drahám.

Na polské straně představuje výraznější formu tohoto typu ještě skalnatý hřebínek oddělující kary Velkého a Malého Stawu. V podstatě se také jedná o strukturní formu, protože vznikl na podloží tvrdé žíly porfyrického drobnozrnného granodioritu (dříve označovaný jako žulový porfyr) a sleduje v celé délce její směr.

 

Sněžné jámy - 50.7784464N, 15.5609622E

Čertův hřebínek  -  50.7279803N, 15.7169108E

Kotelský hřebínek  - 50.7498697N, 15.5342953E

Labský důl - 50.7619731N, 15.5533906E

Úpská jáma  - 50.7348203N, 15.7229022E

 

GPS: 50.6983650, 15.6478139

Zobrazit polohu na mapě

Naplánujte si trasu (přes google mapy)

Jít zpět

Mapa k článkům - kliknutím zobrazíte informace

Vybrali jsme pro Vás