Krkonosskerozhledy.cz

Horskou pěšinou: Od Spáleného k Čertovu mlýnu

Klikněte pro zvětšení a zobrazení více obrázků.

Publikováno: Ne 29.08.2021

Region: Trutnovsko

Placené parkoviště u Spáleného mlýna nás vítá ranním vedrem, které se po celý den bude očividně rozvíjet do rozměrů severoafrické pouště. Bez poplatku se tu parkovat skoro nevyplatí – automat si od vás po celém dni vyžádá padesát korun českých, což rozhodně není likvidační. Brzký příjezd má jednu nespornou výhodu – můžete si vybrat stinné místo k odstavení vozu. Neautomobilisti se sem dostanou autobusem do Horní Malé Úpy, pokud vystoupí na zastávce Spálený mlýn.

Když tudy při inspekční cestě projížděl císař Jo­sef II., divil se relativnímu bohatství zdejších budařů, které bylo neúměrné jejich obživě. A tak se ptal. Místní mu slíbili prozradit své tajemství až po dokončení nového kostela, jehož výstavbu Jeho Milost povolí. Kostel byl skutečně postaven a místní vzkázali císaři, že si přilepšují pašováním. O jeho reakci na zjevené tajemství nic nevíme. Zato víme, že tou dobou nocoval v Mohornově mlýně. Ten byl později přestavěn na krčmu a hotel, jenž v roce 1940 vyhořel. Jeho nástupce se od poválečných let dodnes jmenuje Spálený.

Odsud se vydáváme po zelené k rozcestí Pod Krakonošovým mlýnem a dál ke křížení s Emminou cestou. Hned zkraje začínáme stoupat do prud­šího kopce, zatím je ale pořád docela chladno a cesta je schovaná mezi stromy. První kilometr a půl ke směrovníku Cestník se vine v zahřívacím stoupání a už na první zastávce vyhledáváme stín. Na Cestníku se setkávají stezky z Lysečin, Albeřic a Horní a Dolní Malé Úpy. Myslelo se tu taky na děti – kdyby nebyl na slunci takový žár, fortelným dřevěným houpačkám by nás neodolalo víc. Po­kračujeme po červené přes Lysečinskou boudu až k hraničnímu hřebeni – tady se, zvlášť pokud jdete s mapou v ruce, nenechte zmást. Správná odbočka na zelené značení vedoucí krátkou úhybkou do Polska na červenou nevede rovnou přes hraniční hřeben (Grzbiet Lasocki), ale je v pořadí až druhá. Pro kontrolu můžete sledovat styl značení polských turistů (PTTK), které se poněkud liší od našeho. Nápadité je naznačení odbočky na cestě zpodobněné úhlem v příslušné barvě a bílém poli. Šipky vpravo či vlevo jako u nás byste tu pohledali. Zato ovádů, kterým v průběhu cesty po horách našich sousedů nadáváme stále častěji běžnějším českým označením, mají v Polsku přehršel. Vlastně je celá ta polská krajina tak trochu nezvyklá pro pohledy českých horomilců, svahy jsou tu strmější, v podhůří se lesknou vodní plochy u nás nevídané a pochod horskými pěšinami dostává opravdu fajnšmekrovský charakter.

Na téměř devíti kilometrech polského značení jsme nepotkali jedinou asfaltku; pravda, i kamzík by si v některých místech asi nazul mačky. Pěšinky jsou úzké tak na jednoho člověka, klademe nohu přes nohu a opatrně volíme kroky, ať jdeme nahoru, či dolů. A nahoru tady nehledě na dnešní palermo opravdu znamená nahoru, rozuměj prudce vzhůru. Jak jsou zdejší turistické cesty pojaté minimalisticky a přírodně, posedy – kazatelny jsou skutečným zázemím lesapánů s flintou. Jen kousek od hranic, v ohybu červeného značení, potkáváme dokonce jednu s balkonkem o velikosti menšího stromového domku. V Dolině Białé Wody odbočujeme na modré značení a pokračujeme směrem na Łysocinu. Je to tu pěkný kout pod horami, cesta zprvu vede po vrstevnici podmáčeným údolím s několika zřejmě zplanělými ovocnými stromy, vlevo míjíme ohniště s tábořištěm chráněné skalní stěnou. Zhruba po kilometru modré značení prud­ce zahýbá do kopce a už při pouhém pohledu do mapy je jasné, jaký je to „prďák“. Pěšinka kolmo protíná vrstevnice, ukrutných šest set metrů sice stoupáme chráněni stínem stromů, ale denní doba pokročila a rtuť v teploměru stoupá podobnou rychlostí, jako my do toho kopce. Odměna se ale konala – vpravo od cesty se nám otevřel pohled do louky plné růžových a bílých náprstníků. Přiznávám, že tolik pohromadě jsem jich ještě ne­viděla.

Na rozcestí Łysocina, po sérii pěkných výhledů do Slezska, přebíráme červené značení a jdeme po pěkné travnaté pěšině a hlavně téměř po vrstevnici přibližně tři kilometry k Pomez­ním Boudám. Od cestičky na­horu roste kleč, vpravo dole za­se jen smrčina. Skoro na dohled od Pomezek začnou podél cesty vyskakovat typické červeno-bílé hraničníky. Už jsme zase doma. Malá Úpa nás vítá výhledem na zelenou sjezdovku, lidnatou ulicí a vedrem přibíjejícím k silnici. Nakrátko se zastavujeme v galerii v bývalé celnici a pak pokračujeme za zmrzlinou a doplněním tekutin. V prodejně má nebohá prodavačka snad ještě větší hic než venku na slunci, malá zmrzlina je tu skutečně malá, no vlastně spíš trpasličí, a litrovka vody s bublinami tu stojí stejně jako litr a půl nesycené vody stejné značky. Tady podruhé bohužel ne.

Od stanice horské služby se po krátké stinné pauze vydáváme po žluté ke kostelu v Malé Úpě. Po pěkné asfaltce stoupáme mezi boudami a chaloupkami k lesu. Teploměr na jedné z chalup ukazuje 29 °C ve stínu, pane jo! Kostel svatých Petra a Pavla v Malé Úpě stojí v místě se zvláštním ge­niem loci. Zdejší hřbitov jako by zval na tichou procházku mezi letitými náhrobky, u hřbitovní zdi trochu halfarovsky leží vystavené zbytky havarovaného transportního letadla Junkers, které našlo zkázu ve sněhové vánici. Pokračujeme dál po žluté, která zároveň kopíruje Pohádkovou naučnou stezku, která je tak rozsáhlá, že by jedné rodině s průměrně zdatnými caparty stačila jako program na týdenní dovolenou. Od rozcestí Nad Dolní Malou Úpou začínáme strmě klesat lesem zpět ke Spálenému mlýnu. Vedrem zmordované tělesné schránky kladou nohu před nohu pouhým samospádem a nebýt jedné z tabulí naučné stezky, ani by nás nenapadlo hledat na jedné ze skrytých bud krkonošský unikát – maloúpský vikýř. Tahle stavební vychytávka usnadňující ukládání sena pod střechu je k vidění jen v tomto mikroregionu. A pohoda panující na boudě Se­mafor jen v takovémhle parnu. Naneštěstí pro turisty přestala bouda Krakonoš, která je odsud co by kamenem dohodil, fungovat jako výletnická restaurace. Socha hřmotného Krakonoše tu sice stále stojí, od návštěvy boudy se zachovalou původní výzdobou a mo­biliá­řem ale odrazují cedule na přístupové cestě. Z horka se zadřel asi i Čertův mlýn. Prý dokáže starou bábu přemlít na mladici jak z růže květ; pak nám ta populace nemá stárnout, když se nemele. Poslední z devatenácti kilometrů zpět ke Spálenému mlýnu procházíme po cestě, kterou jsme vy­cházeli. Dovolím si jen malou poznámku na závěr: okruh je zajímavý, skýtá mnoho pohledů i rozličný terén, ale je třeba počítat s tím, že zvlášť v horkém počasí patří mezi náročnější. Za tu nádheru to ovšem stojí!

Autor: Jana Tesařová

Číslo: Krkonoše 8/2015

Strana: 16 - 17

Go back