Krkonosskerozhledy.cz

Robert Záruba v Nové Pace - S fanoušky si popovídal hlavně o sportovních tématech

Klikněte pro zvětšení obrázku.

Publikováno: Út 11.10.2022

Region: Trutnovsko

Robert Záruba v Nové Pace - S fanoušky si popovídal hlavně o sportovních tématech

11. října se v Nové Pace objevil sportovní komentátor, kterého určitě znáte - Robert Záruba je známý hlavně svými fantastickými hláškami nejen z mistrovství světa v hokeji. Jeho komentáře budí zájem široké veřejnosti a znají ho i tam, kde hokej vůbec nesledují. Kromě toho se Robert může pochlubit vlastními a hodně detailníni statistikami o všech hráčích. 

Beseda v půdních prostorách novopackých sklepů nabídla skvělou atmosféru a padla zde spousta zajímavých otázek, především na téma hokej, ale také zákulisí komentátorského studia. O zajímavosti nebo vtipné momenty nebyla nouze. 

„Kdyby se někdo zeptal na něco, co mi nebude příjemné, tak se z toho dokážu vykroutit,” řekl ihned na úvod Záruba. „Tedy doufám,” zasmál se. Jinak se ho mohli fanoušci zeptat na cokoliv. „Budu se snažit odpovědět, ale problém jsem měl s otázkou od jednoho terciána, který se ptal, jestli mám radši Ronalda nebo Messiho.” A hned se z davu ozvalo: „Tak koho teda?” Robert prozradil, že chlapec trval na odpovědi, a nakonec se rozhodl pro Messiho. 

Hned první otázka byla ohledně jeho kariéry, protože v jednu chvíli Robert pracoval pro televizi Nova. „Nastoupil jsem do Československé televize v roce 1984, bylo mi 17 let. Táta mi tam vyjednal praxi. Zmocnil se mě současný kolega Jaromír Drbohlav, který mě zapracoval do kolektivu externistů, kde jsem byla suverénně nejmladší. Čekal jsem, až mě pošlou na první reportáž. Po celých šest let jsem dělal pomocné práce. Pak jsem šel na vojnu, byl listopad 89, byla poptávka po nových lidech. 1. června 1990 jsem nastoupil a byl jsem tam do roku 97-98 a měl jsem pořád stejný plat, jako jsem měl na začátku. To už se mi nezdálo, ale nebyla moc chuť přidávat, nejen mě, ale nikomu. To by ani nevadilo, ale vadila mi celá řada jiných věcí. Dal jsem v tu dobu rozhovor do Lidových novin, bohužel se v tom poznal šéfredaktor, mluvilo se o korupci, a on mě vyřadil na dva měsíce. zrovna jsem se ženil, čekali jsme rodinu, stěhovali jsme se. Volal jsem Zunovi, který mě na Novu lákal. Okamžitě mě vzali, dostal jsem kancelář na Barrandově, dostal jsem plat, o kterém jsem neměl ani představy. Pracovní povinnosti mi klesly o 20% oproti České televizi, měl jsem i počítač. Několik dní poté byl ale vyměněn generální ředitel na ČT, a ten si v nové funkci jako první pozval mě, abych se vrátil, zároveň byl vyhozen i tehdejší šéfredaktor. Nově jsem slíbil, že udělám mistrovství světa v hokeji, takže návrat na ČT byl trochu složitější. V létě 2000 už jsem tam byl zpátky.”

Robert promluvil také o svých komentátorských zajímavostech, například kdy mu odešel hlas. V tu dobu litoval nejen sebe, ale hlavně své fanoušky, pro které nemohl dělat práci naplno. Na jeden den byl vyřazen „z provozu”, ale následující den už mu bylo lépe a on znovu mohl prožívat všechno hokejové akce na ledě. „To se mi stalo poprvé, že nepomohl hlasový klid, ani že jsem šeptal,” postěžoval si. „Pro diváky to asi bylo neposlouchatelné,” omluvil se všem přítomným. „Kradlo to atmosféru toho zápasu, byl jsem z toho nešťastný.”

Jedna z otázek byla, jak je možné si zapamatovat tolik údajů nejen o hráčích, ale také jednotlivých zápasech. „Každá práce má něco. Já mám výhodu, že mě to baví. Když jste v tom denně, ono se vám vryje do hlavy všechno. Musí se to ale vrýt také vizuálně. Zhruba si pamatuju, jak jsou vysocí, jak kdo drží hokejku, jakou má na hokejce pásku (ne vždycky vidíte číslo na zádech). Zajímá mě také tvar plexiskla, strašně moc věcí mi pomáhá.”

Diváci, kteří sledují hokej pravidelně, si všimnou, že na začátku mistrovství nebo jiného turnaje je čtení hráčů pomalejší. Robert musí zajistit, že jméno hráče musí říct s minimálním zpožděním, protože ve vteřině už má puk někdo jiný. „Pomáhá mi také komentátorská příprava. Kolegové to mají po číslech, já si to vytisknu přesně podle toho, jak bude pětka stát na ledě. Samozřejmě mi v tom trenér občas udělá změny. Někdy to vystřelím, že je tam právě ten hráč, ale občas mi to ujede. Někdy se chci opravit, ale většinou si řeknu, že si toho určitě nikdo nevšiml. Největší rýpalové jsou ale děti, které hrají hokej na počítači a těchto chyb si všimnou” směje se český komentátor. 

Celá beseda probíhala ve velmi přátelském duchu, nepadly žádné otázky, které by Roberta překvapily. Osobně se mi líbilo, jak s lidmi mluvil, bylo vidět, že je to osoba na správném místě, protože jeho slovní zásoba je ohromující. Samotnou mě ale zajímalo několik otázek, které v průběhu besedy nepadly:

„Měl jste někdy takovou krizi, že byste si řekl, že s komentováním seknete?”

„Takhle daleko to nedošlo, ale párkrát jsem se dostal do situace, kdy těch negativních věcí kolem bylo tolik, kdy jsem si řekl, že teď bych nejradši dělal něco jiného. Většinou to ale netrvalo déle než pět minut. Nebylo to tak, že bych o tom reálně uvažoval. Byla to většinou nechuť. Když něco neudělám dobře a chyba je zbytečná. V ten moment jsem nervozní a když je toho více najednou, tak si říkám „proč”.”

„S tím trochu souvisí otázka, kdy takový komentátor chodí do důchodu?”

„Noo…. To myslím souvisí s tou hranicí důchodu, kterou teď máme. Teď ale nevím  přesně, kolik to je. Kdysi jsem si to dával do kalkulačky, a vyšlo mi, že bych měl jít v nějakých 67 letech? Ani nevím. Ale ono je to tak, že ve světě končili teď dva komentátoři. V roce 2016-2017 končil Vin Scully, to je nejstarší komentátor baseballu, který si zahrál ve filmu Pro lásku ke hře s Kevinem Kostnerem v hlavní roli. Ten komentoval ještě dost dlouho po 80. roce věku a byl vynikající. Rick Jeanneret, o kterém jsem dnes tady mluvil, komentoval také do pokročilého věku. On je většinou ten věk výhoda, pokud si člověk udrží svěžest a určitou svižnost v popisu. Těmi zkušenostmi má přednost před těmi, kdo začíná. Nejsem si jistý, jestli se to tak vnímá u nás. Já už také čelím výzvám, že bych toho „měl nechat, už je ti tolik a tolik”, ale vůbec to neberu. Myslím, že mám pořád rezervy a můžu se zlepšovat. Až ten pocit ztratím, tak možná přijde ten správný čas.”

„Jak jste říkal o hledání nových expertů, hlásí se vám také ženy? Vyhledáváte ženy komentátorky?”

„Spíše je vyhledáváme, nehlásí se nám. Ono těch hokejistek není moc, tím pádem ani expertek. Teď tu máme Kateřinu Flaxovou, která hrávala dřív a teď trénuje, u hokeje pořád je, je moc dobrá. Hokejů nevysíláme tolik, abychom k ní potřebovali ještě druhou komentátorku, takže jsme zatím spokojeni s aktuálním stavem. Určitě bude dobré ji časem vtáhnout i do mužského hokeje. U nás ale všechno trvá o něco déle.”

„Ještě se zeptám, existuje nějaký sport, který byste nikdy nezkusil?”

„Komentovat nebo hrát?” 

„Hrát.”

„Gymnastika mě ani neláká, v té vrcholové podobě, ale vyšplhat bych asi svedl. Přeskočit přes překážku asi taky, v tělocviku jsem to dokonce měl hrozně rád. Ke gymnastice bych si musel najít svou cestu. 

„A co adrenalinový sport?”

„Jo, tak to bude ono. To mě neláká vůbec. Třeba horolezectví. To velmi rád sleduju, mám k tomu velký obdiv, četl jsem paměti Reinholda Messnera, ale že bych se chtěl pouštět do těchto výkonů… Tam si myslím, že je můj limit, a to přenechám jiným dobrodruhům, kteří jsou k tomu vybaveni lépe než já.”

Robert Záruba patří mezi mé oblíbence už nějakých 17 let, co hokej sleduji. Je to osobnost, která svým poutavým vypravováním vtáhne diváka do témat, o které se normálně nezajímá. Jeho hokejové hlášky jsou vyhlášené nejen u nás, ale také ve světě. Tak doufejme, že mu to ještě nějaké to mistrovství vydrží!

Autor: Raina Tomanová

Wróć