Drogowskaz
RSS Feed
Klikněte pro zvětšení a zobrazení více obrázků.
Publikováno: Ne 29.08.2021
Region: Jablonecko, Semilsko, Trutnovsko
Počet vodopádů, kaskád a peřejí na Bílém Labi (v minulosti též označovaném i jen jako Bílá voda nebo Bělá) je mezi našimi většími horskými toky mimořádný. Dokonce natolik, že přinesly říčce pravděpodobně i pojmenování. Jméno totiž nejspíše nepochází od toho, že by mělo samotnou vodu „bělejší“ než pramenné Labe, do něhož ústí, ale od bílých, zpěněných vod na početných nerovnostech v korytě, umocněných navíc i světle zbarvenými skalními plotnami v řečišti, „okřesávaných“ intenzivní erozí unášeným štěrkem.
Bílé Labe pramení na Bílé louce v prostoru rašelinišť na východokrkonošském vrcholovém zarovnaném povrchu (holorovině) s nepatrným sklonem, nejdelší úsek toku však strmě sestupuje výrazně erozně zahloubeným údolím mezi Slezským a Českým hřbetem a ústí do Labe na Dívčích lávkách nad Špindlerovým Mlýnem. Mezi krkonošskými toky má Bílé Labe mnoho podobností s Mumlavou. První je zřetelná již z mapy – oba toky patří k nejvýznamnějším subsekventním tokům Krkonoš – tj. takovým, které nespadají spádnicově z hlavních hřbetů, ale tečou s nimi rovnoběžně. Společné je i žulové podloží, které je provází po celém toku, na obou se nachází i série vodopádových a peřejových nerovností téměř po celém toku, a právě to není žádná náhoda. Je to důsledkem dalšího společného znaku – jejich údolí sledují přibližně sudetský směr (SZ–JV), přičemž se otvírají k SZ. To je velmi významné, protože tím mají v anemo-orografických (větro-horopisných) systémech (v Krkonoších mimořádně významných) roli vodicích údolí. Z těch byl v ledových dobách větrem sníh odvíván a naopak se akumuloval v jejich závětrných údolích-dvojčatech Labe (Labském dole) a Úpy (Obřím dole). Proto údolí Mumlavy a Bílého Labe byla zaledněna nesrovnatelně méně a postrádala klasický údolní ledovec. Ledovcová údolí jsou obecně známa extrémně nevyrovnaným podélným profilem, v němž se střídají strmé ledovcové stupně a naopak velmi ploché úseky (nebo dokonce i prohlubně s jezery). A tím se dostáváme i k základnímu rozdílu – Labský a Obří důl modelované ledovcem mají nerovností (údolních stupňů) na svém dně málo a daleko od sebe, ale vysokých a výrazných s vysokými vodopády, zatímco Bílé Labe a Mumlava modelované vodní erozí mají naopak stupňů mnoho, ale nízkých a vytvářejících víceméně souvislou sérii. Tuto skutečnost ještě zvýrazňuje role puklinových systémů, které jsou u rozpadu horniny a postupu eroze právě v žulách mimořádně významné – největší roli v počtu i typu vodopádů má primární sytém, který podmiňuje kvádrovitou odlučnost horniny, a také exfoliace, která vytváří většinu „hladkých“ skalních ploten v řečišti. Bezprostřední význam pro vznik dílčích strmých až svislých skoků mají na zvláště strmé až svislé pukliny, protínající vodní proud napříč (čím jsou výraznější, tím se uplatňují více).
Bílé Labe má v 6,8 km dlouhém úseku výrazně erozně zahloubeného údolí (které začíná asi 0,6 km pod Luční boudou) mimořádně velký spád (640 m), odpovídající sklonu mírně přes 5 ° (9,4 %), a to jsou v našich poměrech u hlavního a poměrně vodného údolního toku hodnoty velmi vysoké. Ve srovnání se zaledněnými údolími je však jeho sklon jako celek poměrně rovnoměrný, pouze v detailu je členěný velmi početnými drobnými nerovnostmi. V nejhořejší části, nad ústím Stříbrné bystřiny i ještě dosti daleko pod ním, má dno údolního zářezu téměř souvislou balvanitou výplň, na níž tok tvoří pouze drobné, nepravé skoky a peřeje. Teprve v úrovni Lavinové jámy začíná výrazněji vystupovat žulové skalní podloží a na něm se vytváří série pravých vodopádových stupňů až k ústí do Labe (ve 4,5 km dlouhém úseku), která je v poměrech naší republiky jedinečná, srovnatelná jen se zmíněnou Mumlavou. Celkem lze na Bílém Labi vyčlenit 11 výraznějších samostatných vodopádových stupňů, ale zajímavá je i řada dalších, byť nižších kaskádek a skoků, jejichž zařazení mezi vodopády zůstane vždy poněkud subjektivní.
Prvním výrazným stupněm, vysokým 24 m, je Lavinová peřej na dně Lavinové jámy, svahové deprese v severních svazích Kozích hřbetů. Nahoře začíná přímo pod 3 m vysokou protipovodňovou přepážkou, pod níž jsou dva nízké kaskádovité stupně (3,2 a 2,5 m vysoké), vzájemně oddělené skalní tůní s erozně-evorzní modelací. Pod spodním je ještě větší skalní vývařiště (14 x 7 x 1,8 m), přímočaře vymezené puklinami. Následná část Lavinové peřeje je přes 100 m dlouhá a má jednolitý „hladký“ charakter na žulových plotnách se sklonem 13 ° a šířkou až 13 m (vodního proudu ale jen 2–6 m) podél exfoliačních puklin. Plotny člení jen nizoučké strmé stupínky podél šikmo příčných svislých puklin. Eroze odlupuje v plotnách koncentricky tenké lavice žuly v podobě slupek cibule – největší mělká „pánvička“ této geneze s průměrem okolo 10 m je uprostřed délky ploten, dnes již u dna přecházející v mělkou evorzní mísu (5 x 5 x 0,3 m). Peřeje na plotnách jsou u úpatí zakončené drobným skokem (vysokým 0,6–1,5 m) na šikmo příčných puklinách, který končí ve skalně-balvanitém vývařišti (8 x 7 x 2 m). Do spodní části ploten vyúsťují dráhy lavin (vyvrhávají vodu a ledové kry do protisvahu, ale vlastní peřej neovlivňují) i vícegeneračních mur (zemních lavin – naposledy ze dne 2. září 1994), jejichž akumulace ale proud poměrně rychle rozplavuje.
V úseku mezi Lavinovou peřejí a boudou U Bílého Labe jsou v korytě ještě dva výraznější kaskádovité stupně (1,6 a spodní, strmější 1,8 m), oba s vývařisky, a výraznější je i kaskádovitě peřejovitý stupeň se dvěma vývařisky vysoký 6,4 m přímo u zmíněné boudy, dobře viditelný z lávky naučné stezky do Čertova dolu. Těsně pod boudou začíná další soustava peřejí až peřejových kaskád, dlouhá 85 m a celkem 10,7 m vysoká. Její nejstrmější (30 °) závěrečná část, vysoká 2,7 m, končí velkým a velmi hlubokým (přes 2,5 m) vývařiskem. I v následujících skalních plotnách jsou jednotlivé, nízké kaskádové stupně (1,7 m, 1,6 m, 2,1 m a 2,3 m).
Druhý samostatný výraznější stupeň je však až Plotnový vodopád nedaleko nad můstkem silničky. Jak již název napovídá, stéká prakticky v celé výšce (5,3 m) po konformní, hladké skalní plotně exfoliačního původu se sklonem 28 °. I když ji protínají i příčné svislé pukliny, na modelaci se vůbec neuplatňují. Největší nerovnosti jsou v dolní části ploten, kde vznikají vlivem nerovnoměrného erozního odlupování žulových lavic vystupující, nebo naopak vkleslé partie (s výškovým rozdílem až 1 m). Na úpatí je mohutná, okrouhlá vývařisková tůň s průměrem 12–15 m a hluboká okolo 2 m. V převážně balvanitém korytě mezi Plotnovým a následným Dlouhým vodopádem jsou i čtyři pravé plotnovité až drobně skokovité stupně o výšce 1,4–2,7 m.
Následující Dlouhý vodopád má charakter soustavy a je jeden z nevýraznějších na Bílém Labi. Nachází se zhruba 200 m pod silničním můstkem, v zářezu přímo pod silničkou, ale pruh křovin, který je odděluje, ho v létě zcela zakrývá. Svou výškou 14,5 m je druhým nejvyšším stupněm na Bílém Labi, ale má „vodopádovější“ vzhled než první Lavinová peřej, proto ho původní německé obyvatelstvo označovalo jako „große Gefälle“ (velký spád). Údolní stupeň, na kterém vznikl, je patrný i na zvýšeném sklonu silničky. Jeho celkový sklon je sice jen 16 ° (tj. odpovídá kaskádovitá peřeji), ale strmější horní část má sklon 27 ° (peřejová kaskáda) a čtyři nejstrmější podstupně, vysoké odshora 2,9 m, 3,0 m, 2,0 a 1,8 m i podstatně více (poslední dva dokonce 70–90 °). Všechny tyto podstupně vznikly vesměs na příčných svislých puklinách; mírné, plotnovité části soustavy naopak na exfoliačních plochách (puklinách). Soustava je uprostřed přerušena dvěma rozsáhlými vývařisky, vyhloubenými podél puklin v rostlé skále; větší z nich má vyhlazenou dnovou část evorzního charakteru, ale pro velkou hloubku málo zřetelnou. Velké vývařisko (12 x 12 x 1,5 m) je i na úpatí celé soustavy; jeho dno sice skalní, ale břehy již převážně balvanitého charakteru. V porostu na pravém břehu se nachází původní cesta údolím, dnes sice zarůstající, ale s vlastním tělesem stále dobře zachovalým: z ní byla soustava na rozdíl od dnešního stavu vidět velmi dobře v celé délce.
O 350 m níže, těsně za paloukem „U svozu“ s dětským hřištěm, je jeden z nejzajímavějších zdejších stupňů. Stoletá povodeň na horním Labi v roce 2006 (viz KRKONOŠE – JIZERSKÉ HORY 9/2006) právě na jeho případě ukázala, že vodopády a jejich bezprostřední okolí patří k nejrychleji se vyvíjejícím (a tedy i měnícím se) místům zemského povrchu. Až do této povodně byl při vstupu do dolní, úzké, průrvovité části stupně zaklíněný několik decimetrů nad nízkou letní hladinou mohutný balvan o průměru 1,4 m, který tak vytvářel nad vodou neobvyklý a atraktivní, byť jen nepravý skalní most. Od něj jsem již v minulosti odvodil i jméno Balvanový vodopád. Po povodni sice již balvan patří minulosti, ale název můžeme ponechat jako upomínku na tento neobvyklý přírodní výtvor. Balvan však nebyl autochtonní (tj. vzniklý na místě) – jeho zaoblené tvary ukazovaly, že byl sem byl jednoznačně přinesen při některé mimořádně velké povodni v minulosti. Přesvědčivě ukazoval fakt, jak rozměrné balvany dokážou povodně přemísťovat v horských tocích.
Balvanový vodopád vznikl v místě, kde říčka vtéká v délce 60 m do linie velmi výrazné, s tokem zhruba podélné, svislé puklinové zóny, jejíž hustě rozpukanou horninu erozně vyhloubila do podoby mělké skalní rokle. Původně do ní nahoře vtékala čelně (a tím ještě ve větší délce než dnes), později se však „vstup“ ucpal nanesenými balvany a odkloněný tok spadá do rokle visutě zleva a o něco níže a vytváří tak hlavní, horní stupeň. Celou pravou stěnu rokle (pod silničkou) tvoří výrazná, nápadně přímočará a „hladká“, až 5 m vysoká a svislá stěna, představující erozí obnaženou okrajovou puklinovou plochu celé zóny. Na úpatí horního stupně je skalně balvanité vývařisko, jehož součástí je i celá puklinová zóna až k pravému přímočarému břehu. Z něj již voda odtéká excentricky podél tohoto břehu na spodní stupeň, který je v úzké skalní průrvě (1,2 m) a vyhloubené na pokračování tektonické zóny; proto jsou obě její stěny, tvořené okrajovými svislými puklinami také přímočaré a rovnoběžné. Na spodním konci se rozšiřuje do nepravidelného skalního vývařiska velmi proměnlivé hloubky.
Původní výška celého vodopádu byla 8,3 m, výška horního, hlavního, pravého peřejovitě kaskádovitého stupně před povodní 6,9 m a výška spodního (charakteru pravých peřejí) v průrvě 1,4 m. Povodeň sice zaklíněný balvan odnesla, ale současně přímo na jeho místě nově nanesenými balvany průrvu ve vstupní části znovu ucpala, tentokrát však v celém profilu. Navíc na spodním konci dolního vývařiska navršila balvanovou akumulaci, která zvedla hladinu spodního vývařiska o 0,6 m (a navíc se uprostřed koryta zvedá až 1 nad hladinu). Tím se samozřejmě se změnily i výškové poměry vodopádu: jako celek se snížil o 0,6 m (na 7,7 m), výška hlavního horního stupně dokonce o 1,4 m (na dnešních 5,5 m). Spodní stupeň se naopak zvýšil na 2,2 m a má i jinou podobu, a sice nepravé kaskády přes balvany. Na více než 2 m se zvětšila i hloubka obou vývařisek.
Hlavní vodopádová stěna se sklonem 30–35 ° (tato hodnota patří k největším na Bílém Labi) je intenzivně vícesměrně rozpukaná a proto i silně členitá, podíl ploten je zde poměrně malý. Vodní proud zde dosahuje šířky 3–6 m, přičemž horní i dolní části jsou strmější, kaskádovité a prostřední mezistupeň naopak mírnější, peřejovitý. Spodní stupeň má nápadně dvouúrovňový levý skalní břeh (s výškovým rozdílem 1 m). Vzhledem k malému profilu průrvy, zmenšenému ještě o zmíněný zaklíněný balvan (se spodním okrajem jen 1,3 m nad nízkou letní hladinou) přetékala proto voda i dříve za vyšších stavů po nižší úrovni levého břehu, za zvláště vysokých i po vyšší. Balvanový vodopád je jedním z poměrně skrytých (skalním zářezem i vegetací) vodopádů (zvláště spodní část) na Bílém Labi, rozhodně si ho však nenechte ujít; stačí jen sestoupit ke korytu za dětským hřištěm.
Autor/autoři: Vlastimil Pilous
Číslo: Krkonoše 9/2009
Strana: 20 - 22
Wybraliśmy dla Ciebie
